Buďme na sebe jako psové

Psové? Co to je za slovo? Být autorem má mnoho výhod. Jednou z nich je to, že si mohu psát co chci. Čtenář si maximálně řekne: „psové“? Kdo kdy slyšel slovo „psové“? Ten autor je ale… A mně to bude jedno. Půjdu s kamarády na pivo. Teda šel bych. A šel bych rád, ale nemohu. Nikdo mi to nezakázal a i hospoda bude asi otevřená, ale nemohu. A nemohu z jednoho prostého důvodu. Chytnul jsem nějaký virus. Ten, od kterého a možná i od kterých jsem ho chytnul o tom, že jim není dobře, zcela určitě věděli. A také zcela jistě věděli, že když už jim není dobře, tak by neměli chodit mezi ostatní, a když už jít musí, tak mají kašlat a kýchat do kapesníku. Ale to by jim to nesmělo být jedno.

Na konci roku jezdím do Německa za sourozenci oslavit naše narozeniny. Neboť sestra, bratr i já jsme narozeni v posledním měsíci roku. Plán byl, že 29. prosince ráno vyrazíme k sestře a oslavíme její narozeniny. Poté zajedeme do Francie a tam zůstaneme přes noc z 30. na 31. prosince a na konec roku se vrátíme do Německa a budeme u bratra. Vše bylo krásně naplánováno. Hotel zaplacený, restaurace ve francouzském městečku vybrána a stůl pro večeři zamluven. To by se ale do mě nesměla dát 28. prosince před půlnocí zimnice. Měřím si teplotu a teploměr mi ukazuje naměřených 38,6 stupňů Celsiových. Ráno už mám 37 stupňů a přidává se kašel. Odpoledne už teplota zase stoupá k 37,5 stupňům. Tímto odpadá plán B, že bychom totiž vyrazili až 30. prosince a jeli přímo do Francie. Nejedeme ze dvou důvodů. Prvním je, že se prostě necítím jet 800 kilometrů a tím druhým a hlavním důvodem je, že nechci rozšiřovat nemoc. Zmařit tím něčí plány, připravit ho o peníze za zaplacenou dovolenou (tak, jako jsme o ně přišli my za zaplacený hotel) nebo třeba ohrozit na životě ostatní …

Ale co má toto všechno do činění se psi?

Na přelomu listopadu a prosince jsme byli na dovolené na Mauriciu. Ubytováni jsme byli v pokoji, kolem kterého vedl chodník podél zdi, po kterém jste došli na pláž. Měli jsme malou terásku, kterou od chodníku oddělovala zídka vysoká ne víc než sedmdesát centimetrů. Přímo z terásky jsme mohli taktéž vyjít na chodník. Když jsme chtěli soukromí, tak jsme stáhli bambusové žaluzie, které se nechaly spustit až nad zídku.

Jednoho večera jsem si chtěl jít sednout na terásku. Otevřu posuvné dveře pokoje a vidím, že máme na terase návštěvu. Ležel tam pes. Teda paní Psová. Tak jsem jí pojmenoval. Nechal jsem jí tam ležet. Dal jí do misky vodu a od Moniky dostala trochu šunky. Ráno už byla pryč. Přes den jsme jí viděli na pláži v doprovodu psa.

Přišel večer a paní Psová se opět dostavila. Ale kde je pan Pes? Když jsou spolu přes den, tak proč se rozdělují na noc? Chvíli jsme nad tím přemýšleli a já došel k originálnímu závěru, že pan Pes chce mít alespoň v noci klid. S tímto vědeckým závěrem jsem nepochodil.

Ráno jsme si přivstali a na pátou ranní šli na pláž sledovat východ slunce. Hned jak jsme na ní sešli, tak jsme viděli, jak psové radostně dovádějí. Měli ze shledání takovou radost, že mě tím inspirovali k tomu, abych o nich napsal.

Poslední večer jsem byl v oceánu tak dlouho, jak mě to bavilo. Už bylo kolem šesté a v tom jsem zahlédnul, jak si to pan Pes s paní Psovou štrádují ku našemu hotelu. Pan Pes se zastavil před brankou, zatímco paní Psová už šla po chodníku směrem k naší terase. Chvíli na ní koukal a pak mu to nedalo a šel jí popřát dobrou noc. Rozloučili se a pan Pes šel spát jinam. Kam, to nevím. Ale chovali se k sobě hezky a ohleduplně.

A tak snad i my lidé bychom se k sobě občas mohli chovat jako psové.