Jindřich Radič
16 min. čteníBylo nedělní dopoledne a já měl na telefonu vypnuté vyzvánění, když jsem si všimnul, že mám zmeškaný hovor od Jany. Volám jí tedy zpět a ptám se, proč mi volala? Řekla, že mi chtěla akorát popřát pěknou neděli. A jak jsme si povídali, tak jsem se Jany zeptal, zda by dnes měla čas na ten rozhovor, který jsem s ní měl už pár týdnů dohodnutý. Čas měla a vy si teď můžete přečíst o tom, jak se dostala k podnikání. Už teď vám mohu prozradit, že její příběh je jako jízda na horské dráze – jednou jste dole, jednou jste nahoře.
Po svatbě jsem začala pracovat u policie a tam jsem se seznámila s jednou holčinou. Ta mě jednoho dne pozvala k ní domů, kde bydlela i její sestra, která v té době pracovala pro firmu Soliter (velkoobchod se zlatem), kde v té době hledali nové obchodní zástupce. Tato informace mě nadchla, protože jsem již dříve zjistila, že mě baví prodávat – v té době jsem již prodávala výrobky firmy Zepter. Kancelářská práce mě přestávala bavit a více mě to táhlo k lidem a prodeji zboží.
Když jsem přišla domů, tak jsem manželovi sdělila, že dáme v zaměstnání výpověď a zkusíme, jestli nás vezmou. Jarda se napřed na mě díval, jako jestli jsem se nezbláznila. Vyrazili jsem do Soliteru na pohovor. A ten, nám jak jsme doufali vyšel. Plat byl 3000 Kč a k tomu provize. Dostali jsme služební auto a k tomu několik regionů. Jelikož jsme o zlatě a klenotech nevěděli v podstatě nic, tak jsme se museli hodně učit. Ale nešlo pouze o to vědět vše o zboží, ale také jakým způsobem se zboží objednává, jak se vyřizují reklamace, ale hlavně jak navázat dobré vztahy se zlatníky/majiteli zlatnictví.
Na starost jsme měli část Prahy, Jižní Čechy, Vysočinu, část Brna a Zlín.
Tak například v Jižních Čechách těch krámků se zlatem tehdy (rok 1992), mnoho nebylo. Nejvíce se prodávalo v Českých Budějovicích ve zlatnictví manželů Trávníčkových. Jejich prodejna má ideální polohu, protože je umístěna hned vedle nemocnice.
Dále pod nás spadal Český Krumlov. Ten je vyhlášeným turistickým místem. Tam se nejvíce prodávaly výrobky ze stříbra.
Jednoduché to nebylo. Po příjezdu do města jsme zastavili na jeho okraji a šli se zeptat na čerpací stanici nebo do krámků u silnice zda je u nich ve městě zlatnictví. Takto jsme sbírali kontakty. Po získání adresy jsme přišli do zlatnictví, představili se, sdělili jakou firmu zastupujeme a nabídli naše výrobky. Ale tam to většinou bylo s podmínkami. Na malých městech, ve kterých byla třeba dvě zlatnictví, si majitelé vymínili, že už nemůžeme nabízet zboží u jejich konkurence. To je samozřejmě logické a chápali jsme to, ale většinou to zboží, které si vybrali v jednom zlatnictví si nevybrali ve druhém.
Pokud jsme jeli dál, třeba do Brna, tak jsme to měli domluvené tak, že večer jsme předali kufry se zbožím proti podpisu hlídací službě. To bylo fajn, ale pokud jsme byli v jiných městech, kde jsme takovou službu zajištěnou neměli, tak jsme si nemohli dovolit nechat kufry se zbožím bez dozoru. Takže na večeři šel napřed jeden a pak druhý. Za to zboží jsme ručili – měli jsme hmotnou zodpovědnost. Tehdy to zboží bylo v ceně kolem pěti milionů.
Dnes už je to samozřejmě daleko jednodušší. Dnes přijedeš do zlatnictví s kolekcí, čtečkou načteš kódy výrobků o které má zákazník zájem a ty pak většinou doručí kurýrní služba. Ale my jsme to museli fakt fyzicky oddřít. To zboží, které si zákazník vybral, jsme mu hned na místě prodali.
Vzpomínám si, že před Vánoci, když jsme byli na cestě za zákazníky do Prachatic, tak nám začalo docházet zboží. Z cestovního itineráře jsme věděli, že potřebujeme mít zásoby ještě na dva nebo tři dny. A tak nám nezbývalo nic jiného, než jet přes noc do Jablonce nad Nisou, kde na nás už ráno v šest hodin čekali holky ve skladu. Vydali nám zboží a my už kolem deváté hodiny uháněli zpět do Prachatic. Před Vánoci to bylo vážně takhle náročné.
Ne, tohle cestování nás neunavilo, ale řekli jsme si, že je na čase mít dítě. Když se Monika narodila, tak mi bylo 28. To pak Jarda jezdil sám pro jinou českou firmu. Ale moc mu to samotnému nešlo. Když jsme před narozením naší dcery jezdili spolu, tak já jsem byla tím hnacím motorem a Jarda byl na preciznost. Ale když jel sám, tak to nebylo ono. A i ta firma neměla tolik výrobků jako měl Soliter. Soliter je tady v České republice bezkonkurenční.
Jak jsem již zmínila, tak plat jsme měli 3000 Kč plus provize. Tehdy byl průměrný plat cca. 7000 Kč. A my měli 14 000 Kč a na Vánoce 35 000 Kč. To vše krát dva. Díky takovým příjmům jsme si mohli dovolit zařídit byt. A navíc jsme ještě prodávali ten Zepter.
Jak jsem se již zmínila, tak po narození naší dcery Moniky v roce 1996, Jarda jezdil sám. A už se nedařilo tak, jako když jsme jezdili spolu. K tomu jsem musela chodit po brigádách, abychom měli na splátky auta, které jsme si vzali na leasing. V té době jsme začali pomýšlet na vlastní zlatnictví.
Kousek od místa kde jsme tehdy bydleli, začali budovat obchoďák. Při sezení na balkoně jsme si říkali, že kdyby z každého paneláku k nám přišlo x lidí nakoupit, tak jestli by nás to uživilo.
Ono to vlastně nejdříve bylo o tom, že jsme viděli ten obchoďák, a že se to dalo kombinovat s potřebami naší malé dcery. Díky malé vzdálenosti toho obchodního centra od našeho bytu jsme se mohli během pár minut s manželem v obchodě vystřídat. Navíc školka byla hned vedle a škola taktéž. Tak jsme podepsali nájemní smlouvu a bylo. Vrhli jsme se do něčeho a nevěděli pořádně do čeho. Ale skvěle jsme se doplňovali. Já jsem taková energická a Jarda je takový precizní, tak dotáhnul spostu technických věcí na krámě.
Neměli. Oslovili jsme se žádostí pana ředitele Klinkeho, který je ředitelem firmy Soliter v Jablonci nad Nisou a on nám poskytnul zboží do komise. Takže díky firmě Soliter a rozhodnutí pana Klinkeho, jsme měli od začátku zboží plný krám.
Od rodičů jsme si půjčili 100 000 Kč. Za ty jsme pořídili váhu, trezor, materiál na nábytek. Prodejní pulty jsme si vyráběli sami a jsou tam dodnes.
Ano. Nabízíme servis, který nedaleká konkurence v CČM ne vždy nabízí. Měníme baterie v hodinkách a já navíc navlékám korálky, převlékám perličky, opravuji bižuterii. Dále pak děláme nákresy a vyrábíme vlastní šperky. A tohle všechno se po těch letech sčítá.
Já si toho hrozně vážím. Mám k tomu pokoru, protože samozřejmě člověk nikdy neví zda je to napořád. Ale já si vždycky říkám, že nad námi někdo drží ochrannou ruku. Bylo víc možností, kdy jsme mohli skončit. Já si nechci stěžovat, ale třeba holky, co pro nás pracovali, i když měli procenta z prodeje, tak pro ně bylo jednodušší nějakým způsobem udělat nějakou „levárnu“… Je to zkušenost, takže teď je na krámě Jarda nebo já a je „svatej“ klid.
Přesně. Člověk to dělá pro rodinu. Když zákazník chtěl něco, co jsme zrovna neměli v nabídce, tak jsem si jej zapsala do sešitu, a když jsem to pro ně sehnala, tak jsem mu zavolala a on si pro to přišel. A když to náhodou nebylo podle jeho očekávání, tak jsem to vystavila mezi ostatním zbožím a ono se to po čase stejně prodalo. Snažím se zákazníkům vyjít maximálně vstříc.
Jo, jo. (Smích). Ano, v červnu to bude skutečně 25 let. Když se ohlédnu zpět, tak za těch 25 let jsme tam mimo jiné potíže měli i požár. Za éru podnikaní se každému něco stane. Buď tě to odradí nebo tě to nějakým způsobem posílí. Také nás vykradli.
To nebylo hezký. To jsme přišli o veškeré zlato. Pouze naše zlato. Štěstí bylo, že nevzali šperky zákazníků určené k opravě, protože to by se těžko vysvětlovalo. Když dáš do opravy šperk po babičce a přijdeš si pro něj a on není, tak to se vysvětlit nedá. Tohle se naštěstí nestalo.
Takže ráno po příchodu do zlatnictví a otevření trezoru koukáš skrz díru do místnosti za zdí. Téměř jako v hitu Karla Gotta. Teď se tomu směji, ale byl to šok. Bylo to pro mne psychicky náročné. Jak narušili ten prostor, tak jsem měla obrovské problémy tam být. Mluvit se zákazníky a celkově se zhoršil můj přístup k zákazníkům. Což je pro mne špatně. Protože to je to, co mě celý život živí. Komunikace a psychologie prodeje jsou provázané, to nejde jedno bez druhého. Začalo mi vadit se s lidmi bavit, takže jsem se izolovala. A jelikož jsem v těch prostorech nemohla být, tak jsem se rozhodla, že odjedu na dva měsíce do Londýna, kde v té době studovala moje dcera.
(Je neuvěřitelné, co může zloděj kromě odcizení způsobit se zdravím okradené. Jana, která má lidi ráda a těšila se do práce, se začala ve vlastním obchodě bát. I když, jak sama říká, nikdo jí nic neudělal, ale začala mít úzkostné stavy, kvůli kterým byla nucena vyhledat pomoc psychologa.)
Ne odreagovat. Učila jsem se angličtinu a odjela jsem s tím, že tam normálně nastoupím do práce a k tomu se budu zdokonalovat v angličtině. Spíš jsem podvědomě cítila, že aby ty strachy ustaly, tak musím jít do věcí, kterých se bojím.
Vzpomínám si, že jsem stála před restaurací, kde měli napsáno „staff wanted“, že hledají někoho na práci. No a já jsem tam třičtvrtě hodiny nebo hodinu stála před tou restaurací a nebyla jsem schopná se jít dovnitř zeptat, jestli by mě vzali k tomu nádobí. Tady v Čechách jsem byla otrkaná, věřila jsem si, znala jsem svoje schopnosti. Ale v Londýně jsem se nemohla odhodlat k tomu se jít anglicky zeptat na práci. Byl to pro mě ještě větší stres. No a pak mi dcera říkala, že bych si měla odpočinout a relaxovat. Tehdy chodila do dvou zaměstnání a sdělila mi, že se o nás postará. Já že mám prostě odpočívat, což jsem nikdy nedělala.
Takže jsem jí poslechla a s blokem jsem si chodila malovat do parku. Dávala jsem si tam ranní kávu a povídala si tam s anglickými babičkami a dědečky. A tak jsem se dávala dohromady.
Práci jsem v té době zvládala. Spíše jsem měla problém s těmi lidmi komunikovat.
To ano, ale stále se musíš na něco ptát. A navíc oni po nějaké době zjistili, že bych mohla vykonávat i jinou práci a ne jenom mýt nádobí. Napadlo je, že bych mohla třeba zkusit výdej jídel. No, to byla úplná katastrofa (smích). Lidé přicházeli k pultu, objednávali si a já jsem z toho byla úplně hotová, protože jsem nevěděla, co po mě chtějí. To jsem byla v nějakém fast food jako je KFC.
Je to možné. Oni se mě ptali, jak dlouho tady budete, jak dlouho tady chcete pracovat a já jsem věděla, že tam nebudu ani rok, že tam budu dva, tři měsíce a pofrčím domu.
(Jana zmiňuje, že jak je psychika provázána s fyzičnem, tak začala mít problémy fyzicky zvládat práci v tom fast foodu. Musím dodat, že Jana se téměř čtyři dekády věnuje fitness a aerobiku a kurz fitness trenéra absolvovala už v roce 1991. Od svých třiceti předcvičovala aerobic.)
Ne, protože to tělo prostě nefungovalo. Já jsem vždycky dobíjela energii i dobrou náladu pohybem. Ale jak jsem měla zlomenou tu psychiku, tak to tělo přestalo fungovat. A já už cítila, že nemůžu. Jela jsem na autopilota.
Po návratu do Prahy mi pomohl trénink na přespolní běh. Myslím, že se to jmenuje Štiřín. Tam jsme tím vybírali peníze na plenky do nemocnic pro nedonošená miminka.
Tam jsem běžela asi pět kilometrů. Já tedy podotknu, že jezdím na kole, dělám fitness, ale neběhám. Běh není moje parketa, takže jsem trénovala obden dva měsíce. Po tom běhu přes rozorané pole mě bolelo všechno, a když jsem doběhla, tak jsem měla velký nával endorfinů a to je přesně to, co můj mozek potřeboval. A najednou jako by mně v hlavě začala ozubená kolečka zapadat do sebe. A hned jsem volala dceři a možná i paní psycholožce a řekla jsem:“já už teď v životě dokážu všechno, co budu chtít!“
Co se týče úzkosti, tak tu občas ještě mám, ale mám kolem sebe úžasné lidi. Dcera mi ve všem pomáhá a v Anglii musím říct, že jsem se na ní ve všem mohla spolehnout.
Přítel je úžasný a ten to o mně ví, že to se mnou v tomhle není někdy jednoduché – jsem na některé věci přecitlivělá.
Snažím se s tím pracovat. Říkám, že když pokud někteří tímto trpí, tak by se neměli bát si to přiznat. Je důležité si připustit, že člověk má slabiny – já jsem si je nikdy nechtěla přiznat. A když člověk začne akceptovat, že je „jiný“, když se začne akceptovat takový, jaký je, tak podle mne nastane taková ta odměna, že se člověk sám se sebou srovná a pak je to fajn. Tohle doporučuji každému.
Ano (smích). Každému doporučuji ať si jde zaběhat do Štiřína a pak ať si jde ještě k psycholožce nebo psychologovi.
To byl vývoj. Tam mi to „zacvaklo“. Bylo dlouhé období, kdy jsem neměla pocit úzkosti a najednou se zase objevila. Nejdřív jsem nechápala proč, ale teď už ty spojitosti vím. Byl to i ten obrovský tlak v podnikání, když třeba nebyly prodavačky, tak jsem tam musela být a měla tu zodpovědnost za všechno. Myslím si, že je to tím, že je člověk více zodpovědný za něco. Na něco je to samozřejmě dobré. Máš takovou tu motivaci dělat věci pořádně, ale v některých věcech by člověk měl ubrat a být na sebe více hodný a ne tak přísný.
Tam problémy nemám. Akorát musím říct, že v období nošení roušek, když tam chodili zamaskovaní lidé, se mi to občas stávalo. Měla jsem tlaky na hrudi, takový divný strach, že mi někdo vytrhne platíčko s prstýnky. Ale nezničilo to moji touhu u nás ve zlatnictví něco tvořit, aby k nám lidi rádi chodili.
Jsem ráda, že jsem to překonala, protože ten krám je můj sen.
Ty řekneš uvážlivě. Já jsem do toho nešla uvážlivě, já jsem do toho šla srdcem. Já jsem ani vteřinu nepochybovala, že to nepůjde.
My jsme to měli jinou formou, za což jsem vděčná. Samozřejmě tam nějaké riziko bylo, ale ne takové, o kterém mluvíš. Že bychom přišli o bydlení. My jsme neručili svým majetkem, ale majetkem firmy.
Jít si za svým snem. Když jsem jezdila jako obchodní zástupce pro firmu Soliter, tak jsme měli na starost kolem stovky zlatnictví a tudíž jsem viděla různou úroveň těch krámů. Někde to měli takové načančané, všude se to třpytilo. Člověk se pomalu bál zeptat, kolik co stojí. Bylo to takové snobské a naopak některé krámy byly jako špeluňky. A jak jsem jezdila od obchodu k obchodu, tak jsem si představovala ten svůj obchod.
Mám kolem sebe hodně kamarádek, které trpí syndromem vyhoření, které chodí do práce, která je nebaví. Důležité je, dělat to, co tě baví. Dělat věci poctivě a najít si čas pro sebe. Strávit čas plnohodnotně, nepromarnit jej.
