Krejčovský bespoke ateliér Dity Krupicové

Na tento rozhovor jsem nemusel jet nikterak daleko. Stačilo dojet metrem na Vysočanskou a pár set metrů dojít k domu, ve kterém se v nejvyšším patře nenachází zakletá princezna, nýbrž bespoke krejčovský ateliér Dity Krupicové – Ditafil. Tam již na mě čekala milá, usměvavá dáma.

Jak jste se dostala k bespoke krejčovině?

Jak jsem se vůbec dostala k šití. Já nejsem z tradiční krejčovský rodiny. Jsem z generace „Husákových dětí“, takže moje maminka si doma šila pro sebe, když nic nebylo, podle německých střihů z časopisu Burda a Pramo. Můj otec pro ní kopíroval ty střihy a lezl po zemi. Já jako předškolní dítě jsem jí s tím pomáhala – vyšpendlovala jsem rukávy. A než jsem šla do školy, tak jsem sice neuměla ještě číst, ale uměla jsem šít na šlapacím stroji Singer. Takže můj vztah k šití asi začal už v té době.

Kamenem úrazu při tříletém studiu na dámskou krejčovou byly domácí zlozvyky, které jsem se první rok musela všechny odnaučit. A to bylo obtížné, protože všechno bylo jinak, než jsem byla zvyklá. Mám za sebou tříletý obor a po absolvování jsem šla na čtyři roky na oděvní průmyslovku do Brna, studovat obor oděvní modelář/návrhář, kde jsem začala chápat střihy. Na učilišti to nebyl schopen nikdo vysvětlit a tak je to dodnes – učím jak vytvořit střihy, protože vím, jak se to učí na českých školách. Že se z toho nikdo nic nenaučí. Proto jsem začala soukromě učit (Institut módní tvorby).

Poté jsem šla na průmyslovou praxi a po roce jsem zjistila, že neumím být zaměstnancem, a že nechci pracovat v oděvním průmyslu. A tak jsem šla na vysokou školu do Liberce – navrhování oděvů. Tu jsem absolvovala s pánskou kolekcí oděvů na zakázku. Následně mi byla nabídnuta dobře placená pozice návrháře sportovního oblečení, kterou jsem ale s naprostou nafoukaností a povýšeností odmítla. (Úsměv). A šla jsem do Prahy budovat od nuly svůj byznys. A od roku 2005 tohle dělám.

Z počátku jsem se snažila vše dělat sama, což byl naprostý nesmysl. Tudíž po nějaké době jsem si našla krejčího. A nyní je to tento mikro podnik – dva krejčí a já. Já navrhuji střihy a jsem u všech zkoušek, ale ty ruce, které ten oděv šijí, jsou ruce kolegů.

Kde nakupujete látky? Dají se tady vůbec koupit?

Z prvu to bylo složitější. Objednávali jsem z katalogů. Delor má tady zastoupení Dormeuil, takže není problém objednat přímo u nich. Od nich taktéž beru pro dámské oděvy látky od Ungara, Valentina. A také odebírám látky od kolegyně Pavlíny, která dováží látky z italských tkalcoven, ve kterých tkají látky Loro Piana. Není to tady tak, že bych šla po Praze a mohla koupit nějakou metráž. Ale doplňkové látky pro dámské zakázky značek Dolce & Gabbana, Versace se dají koupit na Vinohradech, kde mi je doložen původ těchto látek.

Nekupuji látky od malého dovozce, který mi tvrdí, že dováží látky přímo z Itálie. Že je to například Scabal nebo Loro Piana. Nevěřím mu to.

Vy máte pocit, že by Vás tady chtěl někdo podfouknout? Že by to někdo tady vůbec zkusil?

(Oba se smějeme). Jak bych to řekla … Nemám ten pocit. Mám tu zkušenost. (Smích). Takže nesoudím z pocitu, soudím ze zkušeností.

Zkusila jste oslovit přímo výrobce, aby Vám poslali vzorníky?

Vzorníky samozřejmě mám, ale více se mi osvědčilo s nimi nepracovat. Samozřejmě můžete zákazníkovi/zákaznici ukázat velké množství látek, ale pokud jí tady rozprostřete na stole, tak vidíte, jak se chová, jak se jeví na světle. A najednou zákazníci vidí, že nepotřebují mít pět set druhů látek k výběru, ale stačí jim jich pět. Pokud bude mít zákazník požadavek, že si chce vybrat z nejnovějšího katalogu Loro Piana, tak ten katalog samozřejmě zařídím.

Chvilku si povídáme o londýnských salónech a tamních tradicích. A jak jsme u těch tradic, tak musím položit tuto otázku.

V Praze byl velmi známý krejčovský salón paní Hany Podolské. Máte ambice navázat na tradici paní Podolské a stát se novodobou Hanou Podolskou?

Takhle jsem teda nikdy nepřemýšlela, byť její práci nesmírně obdivuji. Měla jsem i možnost mít v ruce oděvy z jejího salónu, které se dochovaly v šatnících a na půdách. Bylo zajímavé se podívat, jak ta adorovaná věc vypadá. Tou otázkou jste mě zaskočil, takhle jsem nikdy nepřemýšlela.

Když vzhlížíte k nějaké osobě a chcete se dostat na její úroveň, tak ta cesta je pak lehčí.

Tohle mě nikdy nenapadlo. Jak bych to řekla … Pro mě je to velmi hezké. Já jsem viděla velice pěkný dokument o paní Podolské. Úplně nejvíc trýznivý tam byl popis zániku jejího salónu. To vyvlastnění. Ten příšerný způsob zacházení těch komoušů s ní. Ten salón běžel dál a oni jí dovolili v jejím vlastním podniku dále pracovat, protože ty exkluzivní služby chtěli. Oni pořád mluvili o dělnické třídě, ale chtěli si dopřávat ten luxus. Bylo mi z toho jejich pokrytectví na zvracení. Vůbec si nedovedu představit tu pozici paní Podolské. Jak to mohla překousnout, tohle všechno – takové ponížení.

A právě proto, možná, by tady měl být někdo, kdo bude pokračovat v té tradici.

Ditě Krupicové se už opět vrací úsměv. Víte co, já si tady nebudu samozvaně aspirovat na pozici paní Podolské. Jestli to tak z kontextu v průběhu let vyplyne a někdo mě takto označí, řekněme, že to bude ideální pozice. Ale řekla bych, že náš rozsah výrobní kapacity rozhodně není takový. Ale co se týče řemeslné úrovně zpracování dámské zakázky (se stejnou péčí a technologickým postupem jako u pánské zakázky), která má daleko větší specifika v té rozmanitosti střihů, tak … Já se nerada srovnávám, ale myslím si, že … Nevím o nikom, kdo by to dělal se stejným technologickým přístupem tady v Praze.

Nebuďte skromná. Myslíte si, že Enzo Ferrari byl skromný a řekl o svých autech, že jsou nic moc?

Dita Krupicová se upřímně směje.

Určitě ne. A to je přesně to, co do nás ty komunisti dostali. Tu průměrnost. Nesnaž se být lepší, nevybočuj. Stoupni si do řady.

Já vím, že děláme v té zakázce dámské něco výjimečného. Čekala jsem, jestli bude ta česká úspěšná, schopná žena se chtít ocenit. Jestli si nechá ušít kostýmek, který stojí podobné peníze jako pánský oblek. Ale ono více méně to je někdy pracnější ušít dámský kostýmek – těch křivek tam je daleko více. Ale má to i jiná specifika. A chvíli mi trvalo ty ženy mentálně připravit na to, že je to stejná investice jako pánská luxusní zakázková móda. Že je stejně hodnotná, pracná. Že používáme stejné materiály. Proč by si neměla dopřát, když je úspěšnou ženou, která potřebuje dobře vypadat?

V Londýně máte kolegyni, Kathryn Sargent, která se specializuje na dámské bespoke oblečení pro ženy. A my tady těch úspěšných žen, které musí chodit takto oblékané, máme také hodně.

Určitě. Někdy před deseti lety jsme měli poměr zákazníků osmdesát procent muži a dvacet ženy. Teď přibližně šedesát procent naší klientely jsou ženy.

Baví Vás více šít na ženy nebo na muže? Já osobně si myslím, že šít na ženy je zajímavější. Rozhodně co se střihů týče, tak těch je pro ženy daleko více. Pro muže sako, vesta a kalhoty. Více méně stejný styl.

Co se týče pestrosti a kreativity, tak v té pánské tvorbě je to okleštěnější. Ale nemohu říct, že pokud klient netrvá na klasice, tak, že se v tom neumíme vyřádit. Máme i klienty, kteří pochopili, že od nás nemusí mít jenom ten oblek. Zvykli si, že od nás mohou mít i neformální oblečení. Šijeme taktéž kožené bundy, což si myslím, že je naše veliké specifikum. Nešijeme oblečení na motorku. Šijeme městskou koženou módu.

Takže pro fanouška Depeche Mode ušijete křiváka?

Není problém. Milujeme takové zakázky. Stylově jsme bez limitu. Ušijeme i pyžamo, triko (rolák) z merino vlny, která má vlákno o tloušťce šestnáct mikronů a je vyrobená v České republice.

Dává mi smysl a baví mě, pro naše klienty vytvářet kompletní šatník. Zároveň mě těší, když klient, který si u nás nechá ušít formální oblek, se za nějaký čas vrátí a nechá si ušít neformální oblečení. To je pro mě důkaz, že naší práci odvádíme dobře.

Na závěr se zeptám, co Vám podnikání dalo a dává?

Co mi to dává? Pocit svobody. Nemusím chodit do práce od do. Největším přínosem je, že dělám něco, co mě baví.