Rakousko – Uttendorf, Innsbruck a Hallstatt

Na konec pracovního týdne vycházelo pěkné počasí a proto jsme si naplánovali další výlet do Rakouska. Přejezd z Prahy do Rakouska byl bez zastavení na oběd, protože mě už nebaví platit za pokrmy, které mohly být připraveny lépe (minimálně z úcty k tomu zvířeti).

Přejíždíme do Rakouska a doufáme, že po nájezdu na dálnici bude možnost si zakoupit dálniční známku z automatu tak, jak tomu bylo minule, když jsme jeli ve směru od Pasova. Taková možnost nebyla a proto zastavujeme na čerpací stanici. Obsluhy čerpací stanice se ptám, zda-li mluví anglicky. Samozřejmě! Kupuji desetidenní známku a již s klidem, že nejedeme bez dálniční známky, směřujeme do Uttendorfu. Tam jsem pro nás našel velmi pěkné ubytování s nádherným výhledem. Na místo jsme dorazili kolem 18. hodiny.

Po ubytování už začínáme mít hlad a hlavně chuť si dát něco dobrého k večeři. Projíždíme pěknými a upravenými vesničkami a po silnicích, po kterých je radost jezdit (nemohl jsem si opět odpustit narážku na naše offroad silnice). Odbočujeme z hlavní cesty a už se šplháme do kopců po silničce široké tak akorát pro jedno auto. Přijíždíme na plné parkoviště před restaurací Sahnealm. Povídám Monice, že tohle je zcela určitě známka toho, že tu skvěle vaří. Slyšíme hrát hudbu a vcházíme do ze dvou třetin zaplněné restaurace. Je tu oslava šedesátých narozenin. Jdeme do volné třetiny restaurace a ptáme se servírky, jestli je možnost si dát večeři. Je kolem půl deváté a ona nám říká, že kuchyň je otevřena do osmé, a že už jí mají uklizenou. Požádám jí o doporučení restaurace, kdebychom s mohli dát tirolský nebo echt rakouský pokrm. Jeďte zpátky do Mittersillu a tam jděte do Bräurup. Ti by měli vařit do devíti. Jedeme zpět po té úzké cestě a jelikož to vážně chci stihnout, tak chvílemi jedu (s velkou nadsázkou) jako Carlos Sainz. Parkujeme na rozsáhlém parkovišti a jdeme dovnitř.

Z kuchyně stále nosí pokrmy a já se už začínám těšit na dobrou večeři. Při pohledu do jídelního lístku moc nadšení nejsme – doufali jsme, že budou mít něco fakt tirolského, ale mají spíše, dle slov číšníka, salcburskou kuchyni. Objednáváme si jejich pivo a vybíráme. Monika se nakonec rozhoduje pouze pro předkrm v podobě uzeného pstruha. Já si dávám hovězí guláš. Oba jsme si naše pokrmy užili.

Ráno, ještě než jdeme na snídani, se kocháme pohledem na Alpy z balkónu našeho pokoje. Po snídani dostáváme od pana majitele balenou vodu, na které je nálepka v českém jazyce s poděkováním, že jsme si vybrali jejich ubytovací zařízení a s přáním šťastné cesty.

Jedeme přes Kitzbühel a potkáváme závod veteránů – vidíme od starých BMW, Porsche až po krásný Jaguar E type. Přijíždíme do Innsbrucku a parkujeme v parkovacím domě, co možná nejblíže ke starému městu. Z parkovacího domu jdeme podle řeky Inn a za chvilku jsme v Altstadt. Aby firmy, které tam mají obchody nenarušily vzhled starého města, tak krásně „dobově“ na sebe upozorňují vývěsními štíty. Mě by opět zajímalo, co u nás udělali soudruzi špatně, že …

Dostáváme chuť na nějaký lehký pokrm. Při cestě podél řeky zpět k autu jdeme kolem restaurace, kde venku na zahrádce sedí hodně lidí. Jdeme tedy tam a objednáváme si saláty. Oba byly skvělé a za pro nás překvapivě nízkou cenu €9.90. Za půl litru obyčejné vody si neúčtovali nic.

Jedeme na naší dnešní poslední zastávku do Hallstattu. Je to kus cesty! Chvíli jedeme po dálnici Německem. V Rakousku projíždíme kolem jezer a Wolfgangsee je opravdu krásné místo. Za chvíli jsme v naší poslední dnešní destinaci.

Byly to, co se týče ujetých kilometrů, náročné dva dny. Ale stálo to za to!