V Ústí nad Labem přestavuje motocykly Harley-Davidson a Indian na špičkové bagger(y)

V Ústí nad Labem se nachází Bagger Custom Club, kde Zbyšek s Píďou přestavují motocykly Harley-Davidson a Indian na tzv. bagger(y). A „begry“ od nich vyhrávají prestižní ocenění!

Se Zbyškem jsme se domluvili, že rozhovor proběhne v poslední srpnový pátek. Po příjezdu k nim klepu na velká vrata clubu. Nic. Pootvírám vrata a volám haló. Nic. Vcházím dovnitř, udělám pár kroků a napravo ode mě v příšeří stojí chlap jako hora připalující si doutník. Čau, já jsem Zbyšek. Budeme si tykat. Vem si z lednice něco chlazenýho – je hrozný vedro. Já si sednu tady. Sedni si, kde ti to bude nejvíc vyhovovat.

V tuhle chvíli jsem věděl, že se Zbyškem bude náramný povídání. Až jsem z toho zapomněl na žízeň a jeho pohostinnosti jsem nevyužil. Volně se bavíme o doutnících, motocyklech, Spo(ko)jených Státech Amerických. Jsme na stejné vlně.

Kdy jsi se dostal k motorkám?

Jako každej od mala. Já jsem dvaasedmdesátej ročník, takže mě samozřejmě zasáhly všechny ty fichtly a starý Jawy. Jiný značky byly pro nás tehdy samozřejmě nedosažitelný. Takže se v motorkách hrabu od deseti let. Naježdíno na černo na fichtlech a Jawách bylo hodně kilometrů. Byl to takovej klasickej osud.

Motorky na vážno, začli po revoluci dovozem první japonský motorky, která normálně fungovala na rozdíl od těch Jaw, který nikdy nefungovaly. My jsme v podstatě upravovali ty motorky, aniž bychom věděli, že něco takového děláme už tehdá – sundávali jsme blatníky a dělali takovej ten první custom.

Pak jsem leta jezdil pouze jako uživatel. Vždycky jsem měl nějakou motorku ve stáji. Poté se mi strašně zalíbily někdy kolem roku dva patnáct ty baggery (begry), který dělám teď. V Daytoně jsem viděl ty velký kola na těch motorkách a řekl jsem: Ty vole, to chci! Začal jsem o tom zjišťovat informace a doopravdy to taková sranda není. Zjistil jsem, že to jednak je drahý, a že to jsou na zakázku dělaný věci. Nicméně jsem se přes velký peripetie dostal k tomu, že jsem upravil z Ameriky dovezenou motorku. Neměl jsem peníze, ale nějak se mi je podařilo vypotit a tak jsem mohl pořídit dvaceti tří palcový přední kolo. A tak jsem vytvořil mojeho prvního „begra“. Nebylo to ještě úplně vono, i když to mělo hodně muziky a podobný atributy, ale i tak se to dostalo na titulní stranu časopisu Easy riders. Furt jsem směřoval k tomu dvaceti šesti palcovýmu kolu, což je taková meta v těch velkejch kolech. Takže jsem tuhle motorku dobře prodal a za utržený peníze a ještě dodaný, jsem koupil Harleye Electru. A abych to posunul dál, tak jsem začal komunikovat s Amíkama o těch custom dílech. A v roce dva šestnáct jsem postavil prvního „begra“ na dvaceti šesti palcový kolo. Začal jsem na něm jezdit. Jízdní vlastnosti dobrý a hlavně, lidem se to líbilo a chtěli taky postavit takovou motorku. Řekl jsem si, že už to vlastně umím a od tý doby jsem postavil dvaadvacet takovejhle velkech mašin. Všechny dělám zakázkově. A takhle vzniknul Bagger Custom Club, kterej se specializuje na přestavby Indian(ů) a Harley-Davidson(ů), na tyhlety „begry“, který tady vidíš. (Zbyšek teď ukazuje na „Indána“ který stojí před námi). Tohle to je Indian a má atypický třiceti palcový kolo. V podstatě tohle byla prvotina v Evropě a jsou tady asi jenom dva „begry“ s takhle velkým předním kolem. V roce dva sedmnáct, když Indian začal šlapat do konkurence (Harley – Davidson), tak jsem si řekl, že budu první, kdo přestaví Indiana a dá ho na takhle velký kolo. To se mi podařilo a dokonce firma Indian chtěla toho „begra“ pro reklamní účely. To bylo fajn. A takhle se to odvíjí jedno od druhýho a furt stavíme. Vlastně jdeme z projektu do projektu a ještě jsme se nezastavili. To je v kostce zjednodušeně vývoj od začátku do teď.

Když za Tebou přijde zákazník a řekne, že by chtěl přestavit motorku, a že má nějakou vizi, jak by měla vypadat, tak mu jí přestavíš? Musí mít vůbec nějakou motorku?

Hele, dělám jenom Harleye a Indány. Hlavní věc je ta, že ta motorka je ideálně konstrukčně udělaná tak, aby šla tunit. Je k tomu samozřejmě nějaká součástková základna. Ty věci se všechny vyráběj zakázkově v U.S.A.. To není sériová výroba. Dneska si už navrhuju svoje „dizajny“ a dělám je s Amíkama. Je to úzkej obor a musíš o tom hodně vědět. Jsou to extrémně drahý věci a není prostor pro chybu, že necháš něco špatně vyrobit. Oni to pošlou přes oceán a ty tady zjistíš, jé sedm tisíc dolarů v prdeli. Takhle to prostě nefunguje. V zásadě tím, že nejsi v těch Státech, tak se pořád pohybuješ na tenkým ledě. Musíš vědět do detailů, jak se na lopatě sedí. Jinak servis děláme na všechny motorky.

Já tu předchozí otázku myslel tak, že sem přijde zákazník a poví Ti, že chce postavit motorku. Ty mu řekneš, že ho to bude stát milion a půl nebo dva včetně motorky. Složí Ti tu peníze a ty všechno pro něho zajistíš?

Jo. Takhle to funguje.

Nemusím přijet s motorkou?

Ne, nemusíš. Konkrétní přiklad. Teď vedle (v dílně) stavím motorku. Pán mi zavolal a řekl: „Líbí se mi co děláš, chci to.“ Já mu povím, že si na to sednem a vysvětlím mu pro a proti a jakej je postup. Přivezla se pro něj i motorka z Ameriky. Je škoda kupovat novou, protože devadesát procent těch dílů dáš pryč. Chce to koupit dobře padlou, která padne ze stojánku a odnesou to jenom plasty. Ty motorky nejsou zničený a je to dobrej základ pro úpravu tý motorky. A šetříš tím peníze. V tomhle případě je to dodávka jak motorky, tak i úpravy. To je top zakázka. Je to v plný palbě a není tady žádný kompromis. U týhle přestavby se to pohybuje ve zmíněných intencích. Jsou to drahý věci.

Teď zabrousím k nám, abych ukázal, že Češi jsou schopný, ale mají trochu „vadu“. Proč pro Tebe nevyrábí díly? Proč si necháváš vyrábět díly v Americe, když ingot hliníku se tady dá taky koupit a vyfrézovat z něj kolo by mohlo jít i unás.

Dá. Rozdíl mezi Amerikou a Čechama je ten, že ty přijdeš do strojírny, kterou máme tady vedle a řekneš: vyfrézujte mi třiceti palcový kolo. Za prvý, „pětiosek“, který umí upnout takový kolo (ingot), jsou v republice tři. To je velkej kus hliníku.

Ale jsou.

Jsou. A když jim to chceš zadat, tak oni řeknou: „v pořádku, mi to naprogramujem. Bude to stát padesát tisíc Kč, ale zadejte si sérii.“ Kvůli kusu nikdo nebude … Já tomu rozumím. Ten trh není tak velikej a oni jedou mainstream, aby se uživili. Tak na ty speciální věci, i kdyby to stálo jakýkoliv prachy, tak to dělat nechtějí. A pak se dostáváš do takový situace, že se ti to vyplácí v tý Americe nechat udělat. Kdy on ti vyrobí opravdu jeden kus. Zaplatíš to brutálně, ale tady by stálo ještě víc než v Americe, protože … Tady ti řeknou, že si máš zadat sérii třiceti kusů a za půl roku na to máme čas. Fréza bude volná. A to se nebavím o materiálu. Přeženu to, tady ti řeknou: „Vy chcete ingot hliníku? Kupte si vagón. Pro nás je to nerentabilní.“ Samozřejmě, že dneska se to už trochu posunulo a ten hliník bych tady asi sehnal, ale ten Amík s tebou nediskutuje, protože tam je argumentace jednoduchá. Když to neudělám já, tak to udělá moje konkurence.

A, že jí tam je!

Tak. A Bohu dík, tam funguje kapitalismus. Tady nefunguje kapitalismus. Tady funguje nějakej sociálně demokratickej nesmysl. Takhle. Zaplať pánbů, že funguje, protože kdyby to tady bylo jako v Americe, tak my tady pojdem, protože mi tady na to nejsme zvyklí. My to tady takhle neumíme. Víš to, byls tam. Ty lidi tam v hospodách nemají žádný hotelový školy, ale vždycky se s tebou baví slušně. A tady přijděš a máš pocit, že votravuješ. A takhle je to se vším.

Musím říct, že mně se s nima dělá dobře. Oni nemají problém odstraňovat svoje chyby, když něco nastane. Okamžitě pošlou nový věci. Nechtěj ani věci vracet zpátky – je to nerentabilní. A hlavně, chtějí dobrý hodnocení. Oni to pochopili. Vědí, že jim to hodnocení vydělává. Tady na to každej sere. Tady to nikoho nezajíma.

A kór hodnocení od někoho, jehož stroje jsou na obálkách Easy riders.

Třeba. Proto to dělám pořád v Americe. I když spoustu věcí si už vyrábíme sami tady. Dneska díky 3D tisku si různý vychytávky, držáčky i na SPZtky děláme na 3D tisku a dál si s tím hrajeme. U tý stavby si s touhle technologií hodně pomůžeš a je to super. A je pouze otázkou času, kdy to začne tisknout hliník. Vono už to existuje, ale ty technologie se musej dostat mezi lidi. Proto to všechno zatím tahám z Ameriky.

Jak si říkal na začátku. Těch firem, který customizujou, jsou v Americe spousty. A když se jich uživí dvacet, tak se uživí dvacet jedna. Všichni mají práci a nestěžujou si. A jak máš tu logistiku jednoduchou po tý Americe, tak oni pracujou v klidu. My, standardně a obecně v Evropě, když takový věci děláš a děláš třeba auta, lodě nebo cokoliv, tak pracuješ na hranici zázraku. Každej den prostě vyrobíš zázrak. Když sem přijede Amík, a že sem jezděj za mnou, tak na to koukaj. A to žijou jejich american dream – jsou to úspěšní podnikatelé a jsou to bohatý lidi, kteří makaj rukama, tak do toho dávaj míň energie a ten efekt je daleko větší. Je to daný velikostí země a tržní ekonomikou. Ta Evropa je obecně zhuštěná. Je tady velká konkurence a každý se tě snaží ojebat. Každej se snaží ukrást tu myšlenku. Ten Amík ne. On takhle nepřemejšlí. Ten ti řekne: „Hele, to je super co děláš. Jak mám bejt stejně dobrej jako ty?“ To je úplně jiná filozofie. Až tam stojíš a říkáš: si děláš ze mě srandu?! To jsem odbočil. Ale je to ta filozofie.

Ty firmy, od kterých sis posléze nechal vyrábět díly, které jsi potřeboval, jsi nacházel na internetu nebo si se sebral a odletěl přímo tam?

Napřed to zmapuješ na internetu, ale pak tam musíš bejt, protože chceš vyjednat nějakej deal. Chceš s těma lidma mluvit a chceš jim do toho kecat. Takže při těch cestách do Ameriky tam byla spousta obchodních schůzek. Dnes se známe osobně, ale na začátku jsem tam musel „zabouchat na dveře“ a říct, že chci tohle dělat v Evropě. A on na mě, že kde je ta Praha? Někde u Berlína? Moc ho to nezajímalo, protože vůbec nestíhal dělat do Ameriky. A nabídnul mi, abych upravoval motorky s nima. Já je chci dělat v Evropě. Na to on, že když jsem takhle drzej, tak čtyřicet procent deal. Dostal jsem slevu čtyřicet procent na začátek. Oni to zase dokážou ocenit, když seš drzej. Že ses nedal. Oni se snaží kooperovat. Je to pro ně byznys a oni jsou zvyklí na vydělávání peněz. A výdělek není sprostý slovo, na rozdíl u nás, že jo?!

Peníze, který nevyděláš dneska, nevyděláš už nikdy.

Přesně. Tady se jako bojíš říct, že se ti daří, abys nenasral lidi. Tam naopak. Hlavně, že jsi štastnej.

Tady je spousta šíleně šikovných lidí. Hele, například tady máme vedle kluka – svářeče. To je radost se na jeho práci dívat.

Jak dlouho trvá postavit motorku od momentu, kdy si odsouhlasíte jak bude vypadat?

Díky těm všem logistickejm věcem je to tak, že já se snažím mít vždycky ty projekty ujasněný, zafinancovaný, vyřešený zhruba do konce září současnýho roku a pak jsme rádi, když to stihneme dodělat do března/dubna.

Na sezónu.

Na sezónu. Cíl je takovej, aby ten frajer vyjel o sezóně. A je to vždycky boj. Vždycky boj. Nikdy se nestane, že by to bylo bez stresu. Ale to k tomu patří. Musíš bejt trochu pod tlakem. Nicméně hodně tě handicapujou ty čekací doby. Když zadáš kolo do výroby, tak reálně čekáš pět měsíců, než se vůbec pohne fréza. S tímhle musíš počítat a musí to bejt rozplánovaný bod po bodu, abys na něco nečekal, co tě bude zdržovat dál. Je tam spousta procesů a chceš to mít precizní. Takže to je pět krát nahoru, pět krát dolu. Píďa by mohl vyprávět. To jsou rozborky sborky a trápíme se s tím. Snažíme se dělat každou novou motorku lepší a lepší. A nejsou dva stejný kusy. To nedáš.

A co airbrush. I ten umíte zajistit?

Jasně. Hele, samozřejmě nelakujeme. Máme lakýrníky, airbrushisty. Jsem v tom trošku filozofický. Můžu jít za nejlepším airbrushistou tady, kam chodí všichni a jsou spokojený. Mě to jako nebaví. Samozřejmě ten kluk je geniální, o tom žádná. Ale už vidíš, že si jede ten svůj mainstream. Ale je to samozřejmě liga, jo. Ale mě baví, když v rámci toho projektu objevím někoho, kdo je minimálně třeba stejně nadanej, ale nikdo ho nezná. A to vytáhneš nějakou novou osobu a ona si začne žít svým životem. Já obecně rád prokopávám ty cesty, ale pak už to musí někdo udržovat. Pak už mě to sere. Tím se trápím. A v rámci projektu se mi podaří vždycky najít někoho talentovanýho a to mě baví. Někdy je to sázka do loterie, ale vždycky se to ve finále musí povíst. A takhle je to se vším.

Ty motorky jsou kategorie sama pro sebe a teď je tady scéna stavitelů, který stavěj a jsou to šikovný lidi, který postavěj tu motorku od základu – svaří rám atd. To mi neděláme. To je jiná kategorie a ty se nemůžeš měřit s těmahle lidma. To jsou neměřitelný věci, jo. Takže třeba já jsem vytvořil novou kategorii mezi těma stavbama. Kategorii bagger. Vždycky byla kategorie modification Harley – Davidson, modification Indian. A já řekl, že to začíná být tak široká vrstva, že já chci svojí kategorii a v podstatě ty výstavy custom show mi volaj a chtěj moje motorky do tý custom show a já si pomalu začínám klást podmínky. My nechceme ukazovat naše motorky na statický show, my chceme na nich jezdit. A když to nepůjde, tak budu sedět doma, kouřit doutník. Máme tolik práce… To, že to vyhrálo Mistrovství Evropy je fajn, ale já mám radost, když si tu cenu přeberou majitelé motorek. Když si tady necháš postavit bike a on ještě k tomu vyhraje, tak je to zážitek. A když si pro tu cenu jako majitel motorky jdeš, tak je to pro tebe zážitek. A celkově to má bejt komplexní zážitek. Honíš se, vyděláváš prachy, tu svojí energii přeneseš do takovýhleho výrobku, tak ti to má přínýst spoustu přidaný hodnoty. V podstatě to ježdění je možná to poslední, co ti to má přinýst … Ta forma toho uspokojení.

Takže takhle o tom přemýšlím. Buduju ten segment, což samozřejmě budí emoce. Takže lidi sereš. Spousta lidí ti fandí, spousta lidí dělá, že ti fandí a spoustu lidí sereš nebetyčně. A nedej Bože, když se dozvěděj, že ještě ty motorky fungujou nějak a jezděj hlavně. Že se na tom dá jezdit. Protože samozřejmě všichni věděj … a voni totiž v Čechách věděj všichni všechno. Takže vono se na tom nedá jezdit, jo. Ale nikdo na tom nejel, protože by jí musel mít ode mě. A ten kdo jí má a zeptáš se ho, tak je nadšenej! Všichni ti lidi, co si jí tady nechali postavit, jsou laici. A ta investice je poměrně značná a taky to nejsou blbečkové, tak očekávají, že to nějak bude jezdit. A ono se to děje. A zároveň to jsou velký kluci, takže kdyby to nefungovalo, tak mi to tady skončí na hromadě. A to se neděje. Mají banán na hubě, a když někde zastaví, tak mají radost, že si to lidi fotí. Protože tohle normálně neuvidíš.

V kolika lidech stavíte tyhle krásky?

V podstatě jsem začínal úplně sám. Takže polovinu těch motorek jsem postavil opravdu úplně sám. V tuhletu chvíli jsme tady s Píďou. On je tady rok a půl stabilně. A vzhledem k tomu, že já nechci zaměstnance, tak on není partner firmy, ale je to parťák. To slovo parťák …

To je v podstatě brácha v byznysu.

Jo. Hrajeme otevřenou hru. On vidí do všeho a já vím, že je na něho sto procent spoleh.

Co ti dalo, mít tohle „malý“, hezký království?

Hele, co mi to dalo? Zatím jsem svobodnej. A ještě jsem zdravej, což je zázrak, tak si myslím, že když si tady s tebou můžu povídat a určovat si čas … Svoboda je nejvíc. Peníze jsou fajn, když jdou synergickým efektem. Samozřejmě, dostaneš se do situace, kdy musíš vybrat zatáčku a každej jsme to zažili, ale když máš ten projekt, kterej tě uživí, tak to je dar.

A když Tobě dělá radost a ostatním dělá radost …

To je dream job a každýmu bych to přál zažít. To je neopakovatelný. A už dneska, kdybych umřel, tak řeknu: zažil jsem to, šáhl jsem si na to. Někdy na to tady nadávám, když se mi nechce a pak si řeknu: kreténe. Kdyby si ve fabrice utahoval šrouby, bude to průser. Tohleto je dream job. To se nedá vůbec vyjádřit. S velkou pokorou k tý věci. Musíš mít samozřejmě hodně píle a hodně štěstí.

A co ti to veme?

Veme ti to třeba možná čas s rodinou. Nebo odrostou ti děti a ty seš furt v práci. Teď já hodně bilancuju v padesáti, protože krize středního věku se dostavila. Takže jak vidíš do tý cílový rovinky, tak, když děti opouštěj to hnízdo, tak si takovej zbytečnej. Člověče, dokud máš projekt, jakejkoliv, tak máš hodnotu. Jak přestaneš mít ten projekt, tak seš v píči. A to platí všeobecně. A když ten projekt vygeneruje na živobytí … Ty vole, tak co víc si přát?! To je top jako. Já, když bych řekl, že jsem nespokojenej, tak bych byl kretén.

Přestal jsem si pouštět zprávy! Zajímá mě zdraví mí rodiny, štěstí mí rodiny. Tohle mě zajímá! A všechno ostatní jsou sračky.

Ještě jsme si chvíli se Zbyškem povídali a já se ho dál vyptával. Ale lépe a pravdivěji bych přepis rozhovoru zakončit nemohl. A pokud vulgární slova v rozhovoru někoho pohoršila, tak se nedá nic dělat. Měnit je nebudu, poněvadž by rozhovor ztratil na autentičnosti.