Jindřich Radič
5 min. čteníPro návštěvu národního parku Arches doporučuji, udělat si „základnu“ v nedalekém městečku Moab. Je to z něj nedaleko do již zmíněného Arches a také do státního parku Dead Horse.
Ráno v Moabu je jako korálek. Jen co vykouknu z motelového pokoje, tak vidím blankytně modrou oblohu. Co více si přát? V tuhle chvíli určitě vydatnou snídani, neboť mě čeká celodenní výlet do národního parku Arches. Snídaně je v ceně mého pokoje v motelu Inca Inn, což není k zahození.
Nasnídán a tudíž spokojen a dobře naladěn vyrážím na sever po silnici, po které jsem včera přijel ze Salt Lake City. Do návštěvnického centra si ještě jdu pro mapku a už mohu vyrazit.
Než dojedu k mojí první a v podstatě hlavní atrakci, kterou je Delicate Arch, udělám několik krátkých zastávek a při nich fotím krásné skalní útvary. Je to vskutku nádhera.
Obcházím jej dokola a pořizuji několik snímků tohoto přírodního úkazu.
Po zaparkování na parkovišti určeném pro návštěvníky Delicate Arch zjišťuji, že tenhle výlet nebude „po americku“ – nedojedu autem až k němu, ale budu muset pěšmo. Což se mi samozřejmě líbí, protože bude co vidět a můj foťák rozhodně zahálet nebude.
Vydávám se na trail a jdu kolem Wolfe Ranch. Musím uznat, že hospodařit zde nebyl žádný med. A vidět stále, byť očím lahodící oranžové skály, se jednomu okouká.
Stezka dále pokračuje kolem Ute Rock s petroglyfy. Na informační ceduli se mimo jiné dočítám, že vandal, který by je poškodil, by mohl být pokutován částkou až $250 000 a byl by izolován od většiny populace na dobu až pěti let.
Pokračuji dále a vidím před sebou dlouhou, do kopce se táhnoucí planinu. Tenhle úsek mi dal vážně zabrat. Po cestě zpátky jsem potkal pár a paní se mě v přibližně půlce této planiny ptala, jestli je Delicate arch ještě daleko. To byla moje chvíle na suchý anglický humor. Odpověděl jsem: „Neříkám, že už tam jste“. Nenechala mě dokončit větu a začala se radovat, jako by vyhrála v loterii nové auto. Nechávám jí tedy nahromadit dostatečné množství endorfinu, serotoninu, dopaminu a pak pokračuji informací, která je pro ní studenou sprchou. „Protože tam zdaleka ještě nejste, ale ta námaha rozhodně stojí za to“. Chvíli měla na tváři výraz, jako bych jí od „právě vyhraného vozu“ vzal klíčky, ale jakmile jí došlo, že jsem vtipálek, tak se i s jejím partnerem začali smát.
Jdu sám. Nikde nikdo a já si říkám, že by nemuselo být od věci, se teď potkat s místními indiány. Ti tam samozřejmě dnes již nežijí, ale…
Začínám mít pocit, že už musím být na místě. A taky, že jo. Ještě pár metrů po vytesaném chodníčku ve skále. Jakmile skální stěna po mé pravé ruce skončila, kouknul jsem doprava a uviděl Delicate arch. Stál tam jako odměna za ten výšlap. A já si tuto odměnu užil náramně. Podařilo se mi totiž, Delicate arch vyfotit zcela bez turistů.
Vyšlapoval jsem si dále z kopce k parkovišti a těšil se na dnešní poslední zastávku – Landscape arch.
Po přejezdu a opětovném zaparkování vozu a vydání se na stezku jsem došel k místu, kde se cesty rozdvojovaly. Já se samozřejmě vydal k Landscape arch. Tento přírodní útvar má na šířku devadesát tři metrů. Z fotky to tak nevypadá, ale vězte, že je to hodně dlouhý oblouk a náramná podívaná.
Na cestě zpět do Moabu jsem zastavil a šel udělat poslední foto dne. Jelikož to měla být opravdu poslední fotka, tak jsem nevypnul motor a nechal ho běžet. V tom se moje auto rozhodlo být vtipným, stejně jako jsem před pár hodinami byl já. Po přivření dveří dvakrát zatroubilo a uzamklo je. Ty dveře jsem pouze přivřel a úplně nezavřel, ale i tak jsem je nemohl otevřít. Strčil jsem tedy do nich, aby se zavřely a doufal jsem, že se pak auto umoudří a odemkne je. Nic z toho se nestalo. Podotýkám, že jsem měl na sobě triko s dlouhým rukávem, lehce foukalo a bylo kolem dvanácti stupňů Celsia. Sednul jsem si tedy před auto a zády se opřel o přední masku chladiče a počkal, až kolem pojedou turisti, kteří jistě budou mít mapku z informačního centra, ve které je uvedeno telefonní číslo na Rangers.
Zastavil chlapík (američan), který byl před pár lety v Praze, jak jsem se od něho dozvěděl, když jsme si povídali. Ten naštěstí pro mě brožuru a mapku z informačního centra měl. Za přibližně dvacet minut přijel Ranger a otevřel mi auto. Poslední vtípek dne byl můj. Když mi otevřel auto a my si chvilku povídali, tak mu říkám: „Hele díky, že jsi mi ukázal, jak ukrást auto“. Tvář mu zkameněla, ale hned jak jsem ho ujistil, že to byl žert, tak se opět začal americky usmívat.
Tento výlet se uskutečnil v dubnu roku 2011.
Další článek
