Výlet na tři hodiny do italských Benátek. A to nebyly původně v plánu.

Původně Benátky (Venezia) nebyly vůbec v plánu, ale jelikož předpověď počasí naznačovala deštivé počasí na místech, které jsme chtěli původně navštívit, tak došlo k úpravě cestovního itineráře.

Tentokrát jsme jeli ve třech. Třetího člena posádky, kamaráda Honzu, jsme vyzvedli v Plánici v pátek kolem půl druhé odpoledne. Přes Železnou Rudu přejeli do Bavorska a dále pokračovali směr Zell am See. V Taxenbachu jsem pro nás objednal v hotelu pokoje a stůl na sedmou hodinu večerní v hotelové restauraci. Před šestou hodinou mi bylo jasné, že na onu sedmou hodinu to nestíháme, a tak volám do hotelu, že přijedeme mezi čtvrt a půl osmou. Stůl pro nás nemohou držet a my tudíž nemusíme chvátat.

Na večeři se zastavujeme ve vesnici Weißbach bei Lofer v Landgasthof Seisenbergklamm. Zrovna hraje rakouský fotbalový tým na MS a místní uvnitř koukají na zápas na rozvinutém plátně. Je podvečer a my při západu Slunce volíme možnost, si sednout venku na zahrádce.

Objednáváme si u velmi příjemné obsluhy. Rád bych vyzkoušel i jejich polévku, ale nevím, pro kterou se z asi čtyřech možností rozhodnout. Servírka mi říká: „Rozhodně si dej Kaßpressknödelsuppe. Ta se nenabízí všude.“ Dávám na její doporučení a za chvilku jí mám před sebou.

Když nám servírka přináší hlavní chody, tak jí prozrazuji, že prababička byla Rakušanka, a že když jím ty dobré pokrmy a vidím tu krásnou krajinu okolo, tak moc nerozumím tomu, že se usadila v Praze. Buď to u nás muselo tenkrát vypadat jinak, nebo vážně tomu nerozumím … Servírka dodává: „A možná protože Love is a bitch.“ Jak to dořekne, tak se všichni rozesmějeme. Ale to už je přede mnou Wiener Schnitzel.

Po večeři nás čeká dojet přes Zell am See do již zmíněného Taxenbachu. Tam, jak jsem již avizoval, přenocujeme.

Po ubytování se, jdeme ještě do místní hospody na pivko. Zápas už skončil a na zahrádce je jeden stůl volný. Ještě, než vejdeme po pár schodech do hospody, tak jde proti nám chlápek stejně oblečený jako býval zpěvák Brian Johnson. Moc mu nerozumím, když na nás mluví, ale říkal něco jako: „Já jsem tak napitej, že ty schody snad nesejdu.“ A přitom se směje. S Honzou si dáváme každý dvě piva a Monika (samozřejmě) Aperol Spritz.

Ráno jdeme vedle hospody na snídani do místního pekařství. Když si objednává Monika ty sladkosti, tak chce ještě asi další, ale než vysloví pro nás krkolomný název pekařského výrobku, tak za „und“ vstupuji do objednávání a dodávám und Diät. To paní prodavačku pobaví a ta dodá: „Ja und Diät.“

Dvě milé postarší dámy, které si dávaly snídani vedle u stolu, mě požádaly, jestli bych je mohl vyfotit. Odvětil jsem, že s radostí a taktéž se jich zeptal, zda-li si mám pro ně udělat i selfie. Smály se a prý, že „auch“ . A pak, že s Rakušany není legrace.

Po vydatné snídani nasedáme do auta a jedeme směr Villach. Tam se zastavujeme na místní čerpací stanici doplnit pohonné hmoty. Když po zaplacení vycházím ven, vidím Honzu jak se baví s chlápkem, který vlastní vyšperkovaný Mini. Ptám se ho, zda-li si mohu vyfotit jeho káru. „No jasně. Kluci, jdu platit, tak si zatím klidně do něj sedněte.“ S díky odmítám tuto nabídku. Pán se vrací a sděluje nám, že nám musí předvést zvuk výfukové soustavy. Prý zní jako Ferrari. Startuje a fakt, zvuk jako mají červená placatá auta. Loučíme se se sympatickým, usměvavým sedmdesátníkem.

Benátky neboli Venezia

Jedeme po dálnici směr Venezia a za nedoudloho do ní přijíždíme. Za €35 parkujeme ve více podlažní garáži u autobusového nádraží. Přes ulici nasedneme na Vaporetto, ale než tak učiníme, musíme zaplatit €5 za osobu za vstup do Benátek. Plujeme Vaporettem a já mám chuť si zaplavat. Ono není divu, když je slunečno a 32°C k tomu.

Vysedáme z lodi a jdeme se kochat těmi krásnými stavbami. Viděli jsme samozřejmě hlavní místa jako jsou Náměstí Svatého Marka, na kterém se nachází Dóžecí palác (Palazzo Ducale). Most Rialto (Ponte di Rialto), po kterém se dostanete přes Canal Grande. A samozřejmě jsem ochutnal i jejich specialitu s pistáciovou náplní.

V Benátkách jsme strávili příjemné tři hodiny. Vyrážíme přes Veronu směrem na Trento. Zastavujeme v Affi na večeři a já hledám na mobilu nocleh na dnešní noc. Večeře je jednoduchá, ale velmi chutná. Italové salámy, sýry a pečivo umí.

Čtyř hvězdičkový hotel ze sítě Best Western se stane naším dnešním domovem. V noci byla bouřka a ráno je stále zamračeno a chvílemi prší. Jedeme směr Brennerský průsmyk. Je neděle dopoledne a na dálnici se před mítnicemi tvoří fronty. V každé strávíme kolem dvaceti minut.

Jsme v Rakousku. Pádíme kolem Innsbrucku směr Bavorsko. Je večer a jelikož budeme projíždět kolem rodinného pivovaru Jacob, tak navrhuji, že se tam zastavíme na večeři. V půl osmé a pět minut zastavujeme před pivovarem na jejich parkovišti. U stolu jsme pět minut poté. Proč to zmiňuji? Protože vaří do osmé hodiny večerní. Z denního menu nemají logicky vše, ale Monika si dává to, co si dala minule. Já si dávám vepřovou pečeni s knedlíkem a k pití Radlera. Obsluhuje nás ten samý číšník, který nás obsluhoval při naší první návštěvě. Pamatuje si nás a je námi potěšen.

Posilněni pokračujeme směr Plánice, kde po půlnoci vysedá Honza a my pokračujeme do Prahy. Z Plzně do a z Plánice jedu ne více než 40 – 50km/h. Všude jsou srnky a zmařit život jenom kvůli tomu, že chci dojet domů o chvilku dříve, je pro mě nemyslitelné. Do Prahy jsme bezpečně přijeli ve dvě ráno. Byl to maraton, ale určitě stál za to.