Otec firmy XAVIAN Signor Barletta

Páteční večer se dá trávit mnoha způsoby. Já mám to veliké štěstí, že mohu přepisovat rozhovor s panem Roberto Barlettou, se kterým jsem měl tu čest se sejít dnes v sídle jeho firmy. Firmy, jejíž název je znám všem milovníkům výjimečného přednesu hudby.

Turín

Rodina pana Roberto Barletty pochází z jihu Itálie, kde setrvala až do poloviny minulého století.V roce 1951 se za lepším životem přestěhovala do města Turína, kde se Roberto narodil. Jeho rodiče provozovali prádelnu. V té době a obzvláště v Itálii, se velmi dbalo na klasickou eleganci. Košile, obleky, kravaty musely být čisté a dokonale vyžehlené. Tudíž Robertovi rodiče neměli o zákazníky nouzi a měli tolik práce, že malý Roberto první roky života trávil u své babičky.

Vzpomíná, jak s babičkou chodil ráno do pekárny pro snídani, kterou tvořila pizza. Po snídani si s ním babička hrála. Z natrhaných kousků papíru modelovali sochy. Z krabiček stavěli roboty. Tímto v něm ať už vědomě nebo nevědomě rozvíjela cit pro design. Pak vařila oběd a naučila malého Roberta vařit. Ryby, těstoviny, lasagne nebyly pro něho v sedmi letech problém uvařit/upéct. A samozřejmě si babička u vaření, praní zpívala …

S jeho babičkou bydleli v té době její dva synové (Robertovi strýcové). Oba dva byli muzikanti. Jeden hrál na bicí a druhý na kytaru a housle. Od útlého věku byl obklopen hudbou. Ať už produkovanou jeho babičkou, strýci nebo hrající z gramofonu, televize – tehdy velmi populární hudební festivaly v San Remo.

Ve věku jeho třinácti, čtrnácti let se do Itálie dostaly elektronické hudební nástroje a taktéž počítače. Začala ho zajímat možnost tvořit hudbu skrz elektroniku v domácích podmínkách, což přirozeně vedlo i k výrobě vlastního zesilovače. Jako student průmyslové elektroniky v Turíně se právě na zesilovače zaměřil. Když maturoval, tak k maturitní zkoušce navíc donesl i svůj vlastní 100W zesilovač, kterým (jak se smíchem dodává) úplně ohromil a i ochromil maturitní komisi. Jak ale říká, zesilovač by bez reprosoustav byl k ničemu a tak se pomalu dostával i ke studiu stavby reprobeden.

Po dokončení studia si dal do týdeníku inzerát, kde nabízel svoje služby. Za čtyři dny od vydání se mu ozval budoucí zaměstnavatel, který se chtěl s tehdy devatenáctiletým Robertem sejít. Za dva týdny byl zaměstnán. Tato firma v té době dovážela z Dánska a Francie do Itálie reprosoustavy, prodávala součástky pro stavbu elektroniky. Tam se naučil „proměřovat“ součástky. Naučil se zákonitosti elektroniky, aby z ní mohl dostat ten nejlepší možný zvuk. V této firmě jak říká, získal veliké zkušenosti.

Město Turín jak zmiňuje, je veliká „výrobna“. Vyrábí se tam od čokolády až po auta. Nedaleko byla taktéž firma Olivetti. V této oblasti pracovat, znamená vyrábět. Být vidět pro můj výrobek. Ve smyslu – tento výrobek jsem dělal já. Udělal jsem maximum, aby byl dobrý, hezký. Tam se formoval návyk odvádět práci nejlépe, jak je to možné.

„Osudový“ telefonát

Jednoho dne mu zavolal kamarád Fabio a oznámil mu: „Roberto, potkal jsem ženu pro Tebe. Jedinou nevýhodou je, že je z Jugoslávie. Odkud z Jugoslávie zeptal se Roberto? Z Prahy.“ Roberto se začal zeměpisným (ne)znalostem Fabia smát a posléze se k němu přidal i Fabio. Dobře věděl, kde Praha je. O Československu, Praze, Ostravě a Brně si už četl jako malý kluk na základní škole. Jména Kundera, Kafka mu nebyla cizí. A jak sám říká, vždy věděl, že do tehdy ještě Československa patří.

Se svojí budoucí ženou z pražských Vinohrad se setkal poprvé v Turíně v hospodě u piva. (Z toho vám je jasné, že Roberto Barletta je reinkarnovaný Čech.) A jelikož české ženy mají něco extra, tak se Roberto vydal 30.listopadu roku 1993 FIATem Ritmo na cestu z Turína do Prahy. Cesta mu trvala osmnáct hodin. Osmnáct hodin. Říká skutečně dvakrát a ztrápeným hlasem, jelikož se mu po cestě rozbila páčka na vytahování okénka a část cesty jel s napůl otevřeným okénkem. Pak na hranici Itálie s Německem narazil na „milou“ celničku, která ho nechala vyložit celé auto. Následně v Dolním Dvořišti mu bylo celníkem sděleno: „Zpátky do Vídně! Jak zpátky do Vídně? Máte prošlý pas. Jelikož jsem byl pod vojenskou povinností, tak jsem měl zkrácenou platnost pasu na jeden rok. A já na to zapomněl. A nejbližší ambasáda byla ve Vídni.“ Ale Roberto Barletta se nedal a zahrál scénu à la Mastroianni. Že prý na něho čeká žena a děti. Celník se slitoval a pustil ho.

V Miličíně mu přestala svítit světla. K tomu byla hrozná zima. Šel do motorestu Česká Sibiř zavolat do Prahy, že mu nesvítí světla. Na hovor mu drobné dali místní štamgasti. A jelikož byl už nutně unavený a zbývalo mu ujet pouhých devadesát kilometrů, tak po návratu zpátky k autu s ním začal mluvit a prosit jej: „Nenechávej mě tady.“ Po chvilce zjistil že mu světla svítí, ale jsou tak zašpiněná sněhovou břečkou, že se z nich nedostává žádné světlo. To jak sám říká, nikdy předtím nezažil.

Do Prahy, potažmo na Vinohrady, se nakonec dostal. Když přijel, tak bylo -15℃. Z Itálie zvyklý zastavit kde je zrovna místo, zastavil půlkou vozu na přechodu. „V tom mi nějaká babička zaklepala vzadu na auto se slovy, že to se nedělá.“ Vzpomíná se smíchem. Říká, že jak byl po dlouhé cestě unavený, tak se toho zaklepání leknul a hned z přechodu odjel. „Měla samozřejmě pravdu. To se nedělá.“

Z počátku studoval a taktéž pracoval pro firmy, které dovážely zboží z Itálie. Ale už při práci si zjišťoval, kde by mohl začít vyrábět reprosoustavy. Oslovoval truhlářské dílny. Vzpomíná, jak chtěl v roce 1996 vyjít na trh s párem reprosoustav za 9990Kč. Firma z Prahy 10 by si jenom za ozvučnice řekla 12000Kč.

Ale jeho tehdejší (první) manželka znala paní profesorku, jejíž syn byl výborný truhlář. „A tam se zažehla první jiskra.“ V roce 1997 začala vlastní výroba. S radostí mi pan Barletta oznamuje, že dodnes má ve firmě zaměstnance, který s ním je od úplného začátku firmy.

Jak byznys rostl a roste, se za nedlouho dočtete v rozhovoru.